Call of Duty: Vanguard

Série Call of Duty se vrátila do 2. světové války a představuje partu hrdinů z různých částí světa. Bude to ale dostatečná zábava?

Z Call of Duty se dávno stala značka, která nemá v herním světě velkou konkurenci. Za její přípravou stojí několik studií, která se pravidelně střídají a mají na starosti různé díly. Ten letošní, který má podtitul Vanguard, dostalo na starosti studio Sledgehammer Games a zanese nás zpět do 2. světové války. To je sice poměrně provařené téma, ale naštěstí nabízí desítky pamětihodných momentů a míst, takže je stále kde brát. A Vanguard to vezme hodně globálně.

Příběh nového Call of Duty se točí kolem čtveřice unikátních postav. Každá z nich se nachází v jiné části světa a má jinou specializaci. Jejich cesty se posléze spojí do speciální skupiny nazvané Vanguard, která má jít po nacisty vyvíjeném speciálním plánu Projekt Phoenix. Máme tu ruskou vojandu Polinu Petrovou, která je vytvořená podle skutečné postavy a bojuje o znovuzískání Stalingradu pod ruskou nadvládu, je tu Arthur Kingsley, vedoucí skupiny, specialista na demolice Lucas Riggs z Austrálie a pilot Wade Jackson. Každý z nich má svůj příběh a zavede nás do událostí 2. světové války z trochu jiného pohledu.

Začátek hry je tedy v podstatě představovačka jednotlivých postav a pár misí si tak projdeme za každého z nich. Bude se tu také hodně vzpomínat a flashbackovat. Vedoucí skupiny Arthur Kingsley nás vezme do nechvalně známého DneD, ale podíváme se na něj z trochu jiné strany. Jako Lucas Riggs budeme plnit různá nařízení ohledně toho co a kde je třeba odpálit a totéž bude řešit i Wade Jackson, ale ze vzduchu a pomocí bomb. Polina mezitím bude bojovat, jak jsme už řekli, o Stalingrad. Úvodní mise jsou patřičně nabušené, a jak je pro sérii ikonické, jsou hodně filmové, ale občas je těch předpřipravených animací trochu více, než by bylo záhodno.

Krom různých postav také procestujeme různá místa napříč celým světem. Při pátrání po Projektu Phoenix se dostaneme jak na východní, tak západní frontu, zaplaveme si v Pacifiku, ale také zalétáme nad Severní Afrikou. Náplně jednotlivých misí jsou už o hodně klasičtější. Najdeme tu akční pasáže, plno střelby, trochu toho stealthu a také vozidla. Jednotlivé mise jsou patřičně epické, ale je vidět, že se tu hrálo hodně na jistotu, takže nečekejme nějakou zásadní změnu oproti zaběhnutým pořádkům. Nic moc se nezměnilo ani na délce kampaně, takže počítejme tak se šesti hodinami hraní, když se nebudete moc zasekávat.

13

Co se ale opravdu povedlo, je grafické provedení hry. Na to, že hra je založena na engine z Modern Warfare roku 2019, tak vypadá opravdu skvěle, a ještě lépe se hýbe. I v plném rozlišení se tu nedá mluvit o žádných propadech fps a občas se zdá, že hra běží i lépe než Cold War. Trochu zvláštní je zvolena barevná paleta, která se zdá lehce ztlumená, ale na druhou stranu to skvěle pasuje k prostředí druhé světové války. Autoři do hry zakomponovali i lehkou destrukci prostředí, která v bitevní vřavě skvěle dokresluje zuřivost přestřelek. Občas se ale zdá, že se grafici snažili nacpat tyto předměty i tam, kde jsou jako pěst na oko. Jedná se ale o drobnost.

Součástí nového Call of Duty je samozřejmě i multiplayer. Ani tady se ale nedá mluvit o žádné revoluci, i když nějaké nové prvky by se našly. Předně je to dvacítka nových map, ze kterých jsou čtyři určeny pro zcela nový herní mód Champions Hill. V něm se utkají dvojice nebo trojice v soubojích tým proti týmu až zbyde tem poslední, vítězný. Mezi jednotlivými koly máte možnost si nakoupit vybavení, schopnosti a další herní prvky. Jedná se o zajímavou novinku, ale občas hodně záleží na tom, jak vám přeje los při volbě týmu. Právě nepředvídatelnost může být pro někoho docela problematická. Pak tu máme pro mě mnohem zajímavější mód Patrol, což je vlastně hardpoint ale na jeden pohyblivý cíl. Ten se musíte snažit s týmem co nejvíce bránit a získat tak vítězný počet bodů. Všechny ostatní módy jsou zlatá klasika.

Poměrně zajímavou novinkou je možnost nastavit si, jak akční multiplayerové souboje chcete. Říká se tomu Combat Pacing a umožňuje si nastavit tři volby – tactical, assault a blitz. Každý reprezentuje počet hráčů, kteří budou v mapách, a to od šesti až po dvanáct osob v jednom týmu. Sami si tak můžete nastavit, zda chcete hru, kde se bude více taktizovat, nebo akční peklo, kde se umírá neustále.

Samozřejmostí jsou nové zbraně, mezi kterými najdeme i řadu známých modelů a nečekejte žádnou extra realističnost. Každá zbraň se dá vylepšit až na level 70 a pokaždé dostanete nějaký doplněk. Umíte si tak představit, kolik vylepšení ve finále je a jak se v tom nedá prakticky vyznat. Nově se levelují i operatoři a klasicky u nich získáváte nové skiny, hlasové projevy a finální údery. Smutné je, že základní vzhledy operátorů jsou si hodně podobné a až na ty, které otevřete za kompletní vylepšení všech, nebudete mít extra chuť nějaký získávat. Tohle snad postupně vylepší až začne regulérní sezóna pro Vanguard.

I u multiplayeru se tedy dá říct, že tady se hrálo na jistotu a abychom nezapomněli, tak je tu ještě třetí část hry – Zombies. Ten si našel řadu fanoušků, ale nás nikdy extra nezaujal a ve Vanguardu to spíše vypadá, že je tam z povinnosti a neobsahuje ani tolik obsahu jako v předchozích hrách.